Židovské pohřební zvyklosti se v mnohém liší od křesťanských či civilních pohřbů. Židovské hřbitovy jsou nazývány „zahradou života“ či „věčnou zahradou“. V České republice se do dnešních dnů dochovalo pouhých cca 350 židovských hřbitovů (v kraji Vysočina 31) a mnohé z nich jsou významnými kulturními památkami. Podle čitelných náhrobků jsou některé hřbitovy již ze 14. století. Výstava Fotografie židovských hřbitovů Milana Slavingera bude přístupná od středy 6. 2. 2013 do 17. 3. 2013 v prostorách Zadní synagogy v Třebíči.
Všechny rituální a organizační záležitosti související s židovským umíráním a pohřbem až dodnes zabezpečují bez nároku na odměnu členové pohřebního bratrstva - Chevra kadiša, doslova „Svaté bratrstvo“. Pohřební bratrstva začala v Evropě vznikat v 16. století. Pražská chevra kadiša byla založena roku 1564 a při jejím zrodu stál pražský rabín Eli'ezer Aškenazi.
Když Žid zemře, je zvykem položit jeho tělo na zem, přikrýt plachtou a u jeho hlavy mu zapálit svíci. Úkolem členů bratrstva je vykopat hrob a vyrobit rakev z nehoblovaných prken bez použití kovových hřebíků. Pak nastává rituální očišťování (tahara). Tahara se obvykle provádí po přenesení zemřelého do márnice na hřbitov. Platí zásada, že omývání muže přísluší pouze mužům a omývání ženy jen ženám. Tuto fázi doprovází modlitba seskládaná z veršů Bible. Poté je mrtvý oblečen do zvláštních kalhot, košile, ponožek, čepice, rubáše (kitl) a pásku. Veškeré oblečení se souhrnně nazývá tachrichim a je vyrobeno z bílého plátna. Muži mají na sobě navíc talit (modlitební plášť) zbavený ozdob, čímž se talit stává neplatným. Judaismus určuje, že se do rakve nesmí vkládat šperky ani květiny a nesmí být patrný rozdíl mezi bohatým a chudým, a tak mají všichni pohřbení bez výjimky stejné oblečení. Ze stejného důvodu se nehoblují prkna, ze kterých se vyrábí rakev. Podle židovského zákona má být pohřeb nejlépe ještě ten den, kdy dojde k úmrtí. Náboženská tradice nedovolovala ponechat zemřelého přes noc v úmrtním domě. Pokud tedy měl být nebožtík pohřben až druhý den, byl ještě v den úmrtí přenesen do márnice umístěné většinou na okraji hřbitova. V márnici u zemřelého až do pohřbu bděli členové pohřebního bratrstva.
Pohřeb začíná obvykle hned po přípravě. Dalším zvykem je, že si blízcí příbuzní ještě před obřadem natrhnou oblečení jako výraz smutku, což je starý zvyk pocházející ještě z orientu. První část pohřbu je nazvána ciduk ha-din (ospravedlnění soudu), při které chazan (předzpěvák) zpívá modlitbu jakožto uznání Boží spravedlnosti a smíření se s jeho soudem. Poté následuje smuteční řeč - hesped, kterou pronáší rabín. Když se rakev spustí do hrobu, každý z přítomných na ni vysype tři lopatky hlíny. Při odchodu ze hřbitova si všichni rituálně umyjí ruce a tradicí je, že přátelé zvou pozůstalé na hostinu útěchy. Poslední fáze obřadu se odehrává v synagoze, výjimečně u hrobu. Zúčastnění se nejdříve modlí žalm 49, pak některý z mužských příbuzných předříkává modlitbu kadiš (modlitba za zemřelé).
Pro nejbližší příbuzné platí, že by prvních sedm dní neměli vůbec vycházet z domu ani pracovat a měli by sedět na zemi nebo na nízkých stoličkách. Tento týden největšího smutku se nazývá šiva. Poté následuje etapa, které se říká šlošim (doslova třicet), trvá třicet dní (včetně šivy) a podmínky zachování zármutku jsou při ní mírnější než při prvním období. Při úmrtí nejbližších příbuzných platí pro pozůstalé po dobu 1 roku ještě zvláštní smuteční ustanovení včetně závazku zdržet se zábav. Povinností pozůstalých v této době je pronášet každý den při veřejné bohoslužbě motlitbu za zemřelé. Každý rok je také zvykem zapalovat vzpomínkovou svíci na výročí smrti. Svíce má hořet celých 24 hodin. Dvanáct měsíců po obřadu se vztyčuje na hrobu náhrobek (maceva). V některých komunitách je zvykem vztyčovat náhrobní kámen dříve, např. po uplynutí sedmi nebo třiceti dní.
Náhrobek měl v průběhu dějin různé podoby, od prostých stél až po výstavné tumby. Ve středověku bylo zvykem psát na náhrobek texty týkající se života zesnulého a vyzdvihovat jeho zásluhy, v moderní době se od této praxe opouští a náhrobek tak většinou nese pouze jméno a data narození a skonu. Jediným prvkem, který zůstal od středověku zachován, je nápis, tzv. tanceba, nazvaná podle úvodních písmen slov Tihje nafšo (nafšah) crura bi-crur ha-chajim (nechť je jeho/její duše připojena ke svazku živých). Náhrobky jsou velice často uměleckým dílem. V různých symbolech se zde můžeme například dovědět o příslušnosti zemřelého ke kmenu/rodu (kohenité – žehnající ruce, levité - konvička), k profesi (lékař - had) či ke jménu (např. Hirš – jelen).
Podle staré tradice židé při návštěvě hřbitova nosili (a dosud nosí) na hroby kamínky. Pokládání kamínků na hroby je údajně zvyk z dob odchodu z Egypta. Když Židé putovali pouští, na hroby vršili kameny, aby zvířata těla nevyhrabala. Základní rozdíl mezi židovskými a křesťanskými hřbitovy totiž spočívá v tradiční židovské zásadě nezrušitelnosti hrobů. Ostatky zemřelých mají zůstat na věky na tom místě, kde byly pohřbeny. Proto v případech, kdy zaplněný hřbitov nebylo možno rozšířit, navezla se na staré hroby vrstva zeminy a další zemřelí pak byli pohřbíváni o něco výš, nad původní hroby. Náhrobky z dolní vrstvy hrobů byly přitom znovu osazeny do nasypané vrstvy země. Proto jsou na některých hřbitovech náhrobky nahromaděné hustě vedle sebe.
Jižní Čechy plné novinek a aktuálních informací
Praha a okolí plné novinek a aktuálních informací